Perličky

Vznikla domestikací africké perličky kropenaté už ve starověku a byla oblíbena ve starém Řecku a Římě. Ale po pádu Římské říše zájem o chov perliček v celé Evropě rapidně poklesl patrně vzhledem k odlišným způsobům chovu domácích zvířat počátkem středověku a perličky vymizely z povědomí našich předků. V Africe se však chovaly stále a ze západoafrického pobřeží byly opět importovány do Evropy španělskými mořeplavci během 15. století. Teprve tato populace představuje základ našich dnešních chovů.

Pro svérázné chování, toulavost, nepříjmený křik a malou užitkovost se perličky nikdy v drobnochovech vícě nerozšířily. Až v posledních letech vznikají v Itálii, Francii a Nizozemsku moderní velkochovy, kde se chovají prošlechtěné masné nebo i nosné linie. V těchto zemích je obliba vajec a zvláště lahodného masa, které chutí připomíná bažantí, odedávna nesrovnatelně vyšší než jinde v Evropě, kde stále převládá statkový polovolný chov úzké skupiny příznivců perliček.

Zpravidla se drží jenom malá skupinka perliček s jedním nebo několika málo perláky (samci). Chovancům je dopřávána maximální volnost pohybu, která perličkám naprosto vyhovuje. Jakékoliv vyplašení nebo hnutí mysli provází pronikavý, daleko slyšitelný křik. Chovat perličky v souvislé zástavbě je tak prakticky nemyslitelné a i tam, kde sousedy svým křikem neobtěžují, např. na osamělých staveních, musí každý návštěvník počítat s hlasitým ohlášením už na dvoře. Většinu dne perličky tráví daleko od kurníku, kde shánějí většinu potřebné potravy nebo odpočívají a popelí se.

Bohužel mívají sklon nocovat na stromech, takže je praktické nalákat je na večerní krmení do kurníku a pak je zavřít. Ve vegetační době může být základní krmná dávka předkládaná večer jen doplňkem.

Na dávno domestikované ptáky poměrně dobře létají a jsou schopné přeletět na desítky metrů vzdálená místa a pochopitelně ani vysoký plot není pro ně překážkou. Bočně zploštělé tělo usnadňuje hbité proplétání hustou vegetací a přes volná prostranství dokážou překvapivě rychle přeběhnout.

Důsledkem domestikace bylo sice na jedné straně zvětšení hmostnosti těla a počtu vajec. Ale na druhé straně ztráta pudu jejich inkubace a vodění mláďat. Až na vyjímky, kdy perlička spíše náhodou zasedne, je jistější průběžně jí vejce odebírat, uskladnit je v chladu a pak nasadit pod náhradní matku nebo do inkubátoru. Vejce mají silnější skořápku než slepičí a bez snížení líhnivosti vydrží až něklik týdnů. Perličatům se musí věnovat vyšší péče v suchém a teplém prostředí jen do tří dnů, pak jsou otužilejší a mohou za lepšího počasí ven.

Perličky se dodnes nejčastěji vyskytují v původním modrém zbarvení odpovídajícím divokým předkům.

Už z doby renesance jsou v Evropě známa zvířata smetanově bílá s čistě bílým skvrněním, tj. podle současného standardu bíle zbarvená. Mezi těmito extrémy stojí zbarvení stříbrné a levandulové, světle šedomodré.

U všech zbarvení existují dva kresebné rázy, tj. s celkovým perlením nebo se skvrnkami omezenými jen na křídla a boky. Hlava je ozdobena načervenalou přílbou, modrobílým obličejem a červenobílými laloky. Hlavně podle utváření a barvy těchto struktur se rozlišuje pohlaví. Oční duhovka je hnědá, zobák je hnědošedý a běháky břidlicové, bez ostruh. Mláďata jsou hnědě a žlutě skvrnitá, pruhovaná.

Hmotnost perláka 1,7 - 2 kg.

Hmotnost perličky 1,4 - 1,8 kg.

Snáška 80 - 200 vajec (prošlechtěné linie) s nažloutlou, temně skvrnitou skořápkou.

čerpáno z knihy: Drůbež a její chov v ilustracích