Kachny rouenské

V dnešním pojetí sice byly standardizovány až kolem roku 1900, ale stejně zbarvené, jenže menší kachny se kolem města Rouenu na dolním toku Seiny chovaly již po staletí. Dnešní plemeno vzniklo zkřížením těchto selských kachen s kachnami aylesburskými a další cílenou selekcí žádoucích vlastností. Na šlechtění se během 2. poloviny 19. století podíleli chovatelé z Francie, Německa, i Velké británie. Původní cíl, tj. moutné masné plemeno, byl postupně zatlačován estetickým aspektem, který v současnosti jednoznačně převažuje a rouenské kachny jsou jedním z nejrozšířenějších plemen zájmových chovů celého světa. Zároveň ale vzrostl jejich ekonomický význam, protože tvoří otcovskou linii některých typů masných brojlerů, jejichž mateřskou linií jsou americké pekingské kachny.

Název normandské kachny byl, vedle rouenských, užíván v době jejich standardizace, ale záhy převážilo alternativní jméno podle nejdůležitějšího města regionu původu, které jim už zůstalo. I když se odrůstající kachňata a dospělci vyznačují otužilostí proti chladu, vylíhlá kachňata jsou velice choulostivá a k prochlazení někdy stačí namočení prachového peří při pití z větší nádoby. Do dvou týdnů stáří je určitě bezpečnější mít kachňata pod stálou kontrolou a v teplé místnosti. Později se už mohou přemístit do jednoduchého přístřešku, popř. pouštět bez rizika do výběhu. Kachna začíná nést už v únoru, takže první kachňata se líhnou ještě během chladného a deštivého března, kdy je výše uvedená péče zcela na místě a minimalizuje jejich mortalitu. Ve snášce nosnice pokračuje zpravdila až do května, ale k zasednutí nemá žádné sklony. Kachňata rostou mnohem pomaleji než lehčích plemen nebo pekingských kachen, ale v době porážky mají příznivý poměr svaloviny a subtilní kostry. Kvalitou masa, zejména křehkostí a rafinovanou chutí , překonávají dle mínění labužníků všechny ostatní kachny.

Zbarvení odpovídá kachně divoké a podobně jako divoký kačer, ztrácí rouenský samec pestré barvy pelicháním počátkem léta a opět je získává podzimním přepeřením. Ve srovnání s divokým předkem je ve svatebním šatu tónován do více hněda. Kachna se od divokých odlišuje hnědožlutým zobákem, který v době snášky ještě více zhnědne.

Zobák kačerů je žlutavý až olivově zelený. Nohy kačera jsou oranžově červené, kachen bledě červené, u obou pohlaví stndard požaduje tmavé drápy. Oční duhovka je tmavě hnědá. Charakteristický je jednoduchý podbřišek tvořící kýl od řiti až k zadním partiím prsou. Zrcátko na křídle je modré, vpředu i vzadu vroubené tenkým černým a bílým proužkem.

Hmotnost kačera 3,3 - 4,2 kg.

Hmotnost kachny 2,8 - 3,6 kg.

Snáška 60 - 80 vajec s bílou až nazelenalou skořápkou.

čerpáno z knihy: Drůbež a její chov v ilustracích