Informace o nás

Jak to všechno začalo aneb mé slepičí šílenství

Je to už nějaký čas, kdy mi manžel přinesl domů, spíš jako vtip o němž ve snu netušil jak moc se ho bude týkat, knihu o drůbeži. V té době jsme bydleli v Praze, já pracovala ještě jako asistentka v kanceláři a na chalupě jsem měla jen pár nosných hybridů pro potěchu ze sběru domácích vajíček. O víkendových večerech jsme si knihou listovali a prohlíželi různá plemena. Tenkrát mě zaujala landéská husa.  Krásný a vznešený to tvor, ozdoba každého dvora, jak jsem se dočetla na internetu. Mít tak takovou ozdobu také na svém dvoře.  Jenže...husa není slepice a víkendový provoz jí tak úplně nesvědčí. Navíc co s malými housaty, kam je dát, kdo je bude krmit a zahřívat než z nich narostou ony výstavní šedobílé krásky, když já jsem přes týden v Praze? A tak jsem, ač se srdcem krvácejícím, musela zavřít odkaz na farmu, která ony husy prodává a doufat, že jednou....

Netrvalo to ani příliš dlouho a já se, nastoupivše mateřskou dovolenou (vtipný to pojem), odstěhovala s rodinou na chalupu. První z věcí, kterou jsem udělala, byl zběsilý hon za landéskými housaty. Našla jsem jen jedny. Na Moravě. Manžel v hrůze, že bude muset jet přes půl republiky pro pár housátek (tenkrát ještě nebožák neměl ani páru, že bude vděčný, pokud mnou objevené slepice budou "jen" na druhém konci republiky a ne třeba na druhém konci Německa :o)) ) zapracoval a objevil firmu, která nejenže landésky chová, ale i rozváží do všech koutů republiky. A tak nastal ten toužebně očekáváný dubnový den a já přešlapovala, s papírovou krabicí v ruce a půl roční dcerou na zádech, ve frontě mezi skupinou mnohem starších čekajících, poslouchala jejich rozhovory o té které drůbeži a roztřeseně čekala až na mě přijde řada. Domů jsem si pak, jako vzácný poklad, vezla šest landéských housátek. 

Dalším mezníkem, opět původně myšleným jako vtip, byla kniha Encyklopedie slepic od mého tatínka. Dal mi ji k vánocům v dobré a naivní víře, že mě tak trochu pošťouchne. Stalo se, jen kapku jiným směrem.

V oné knize jsem totiž objevila slípky nesoucí, ne sice zlatá, ale tmavě hnědá vajíčka-Maransky a takzvané velikonoční slepice, jejichž vajíčka jsou pro změnu zelená-Araukany. To by bylo něco! Mé slepičí já zaplesalo nad tou myšlenkou, mít takové slípky a posléze vajíčka doma. A tak opět nastal zběsilý hon za onou drůbeží. Bylo pozdní jaro, na nasádová vajíčka nebo kuřata ne ten nejvhodnější čas. Ale po úmorném pátrání a bombardování chovatelů se zadařilo a přivezli jsme 14 ti denní kuřátka obou zmíněných druhů.

Pak věc dostala rychlý spád....co takhle perličky? A zase se žhavily dráty a na dvoře nám přibyla skupinka těchto krásných křiklounů.

Manžel, stále nepoučen, u nedělní kávy zase jednou zalistoval mojí "slepičí biblí" a objevil plemeno žerzejský obr. "Hmmm, tyhle slepičky bychom si mohli pořídit" pronesl a zpečetil tak svůj osud. Pátrala jsem a pátrala, ale krom tří odkazů na popis tohoto plemene jsem nic nenašla. "No co,  nemohou-li být obři, budou jiné, velké slepice", řekla jsem si. Do hlavního kola postoupily australky, orpingtonky a brahmanky. Problém byl opět v době naprosto nevhodné pro nákup drůbeže. Přesto se mi podařilo objevit žluté kolumbijské brahmanky. Bombardovala jsem pána a slípky opravdu získala. A tak se náš chov opět o něco rozrostl.

A nakones letos v lednu, čase to ideálním, potkala jsem svoji "slepičí" kamarádku (to když jsem se rozhodla, pořídit si ruánské kachny a jela k ní pro chovný kmen). Kdoví kdo svedl naše cesty, ale jedno je jisté:  s ní po boku, stalo se mé slepičí šílenství téměř posedlostí. Díky ní jsem objevila další zajímavé plemeno - Krevkerky a vrátila se zpět k pátrání po Žerzejských obrech. A tak byl manžel opět povolán do služby, aby zasedl na net a propátral německé stránky a na nich zkusil objevit, co u nás není k sehnání. Nevím, jestli si neuvědomil co se stane, najde-li požadované (protože řidičem je vždy on, komunikaci s německy mluvícími chovateli zajišťuje také on, no a samozřejmě stavba slepičáren a kurníčků je také na něm) nebo ho myšlenka najít, co nenašli jiní, nadchla natolik, že nejen obry, ale i krevkerky našel! A tak je tu všechny máme :o)! A jako sladký bonus, objevila jsem chovatele jenž chová brahmy snad všech barevných rázů a je ochoten se o ně podělit.

Každé z našich plemen má za sebou více či méně zdlouhavý, kostrbatý a místy až dobrodružný příběh, o hledání každého z nich by se daly vyprávět historie. O to víc nám jsou bližší a máme tím větší radost, když se nám daří. Stále se raduji nad každým, krevkérou nebo brahmánkou sneseným vajíčkem, do kurníku k obrům jdu pokaždé v napjatém očekávání, zda už slepice konečně začala nést a plato plné čokoládově hnědých a zelených vajíček mě stále ještě těší, jako když jsem sebrala první barevné vajíčko.

Takhle pomalu a nenápadně tedy začalo moje slepičí šílenství, jenž pak nabralo zběsilé obrátky a díky lidem, kteří mě ve správnou chvíli přivedli na správnou myšlenku, díky manželovi, který mě (ač někdy po lehkém boji) vždy podpořil a v neposlední řadě i díky mým rodičům, kteří při našich slepičích výjezdech vždy bez řečí přeplánovali program a  převzali do opatrování naší dceru a pomáhali při přesunech kohoutů a slepic, dnes mám tak nádherná a u nás téměř neznámá plemena o něž se s těmi, kteří o to budou stát, ráda podělím :o).